Martin Táborský, řečený Bary, je známou postavou bystřické alternativní scény. Patří k mladší generaci muzikantů, přestože na hudebním poli se pohybuje šestnáct let. Usiluje o vytvoření rockového zázemí pro mládež z okolí.

„Stále bojuji s předsudky,“ popisuje úsilí o založení hudebního klubu bubeník s výrazně  potetovanými pažemi. „Slýchám názory, že jsem feťák, že jsem v nějaké sektě a podobně. Ale u mě jde o přirozené vyústění, že jsem u tvrdší hudby vydržel šestnáct let, prostě to ke mně patří a nemám s tím problém.“

Od punku k hardcoru

Bary začínal, jako mnoho jiných zapálených muzikantů, v garáži. V místní části Cihelna se začátkem devadesátých let rozléhají tehdy ještě nesourodé zvuky nástrojů široko daleko a nikoho neruší. Obaly od vajíček, matračky a místo auta aparatura nasoukaná za vraty garáže, to byly kulisy jeho prvních vystoupení pro diváky. „K hudbě jsem se dostal přes bráchu, ten tehdy hrál nějaký ten metal. Začal jsem zkoušet na bubny, ze začátku mi to ale dost nešlo, tak mě brácha Petr dokonce nutil,“ vzpomíná na začátky bubenické éry Bary. Parta muzikantů se v Cihelně střídala, Bary vytrval. Zdokonaloval se v hraní a nabíral zkušenosti jako člen různých hudebních seskupení, prošel i punkovým obdobím. „Byl jsem vegetarián, v tomto směru jsem byl kdysi dost aktivní. Demonstroval jsem na Pardubické, rozdával letáky, nemělo to valný význam bojovat za nějaké sqoty, ani proti skinům. Ale dodneška  toho nelituju a nestydím se za to období. Přineslo sice minimální efekt, ale než bych tu dobu proflákal a dělal nějaké průsery... žil jsem pro jakousi ideu. Pak jsem nějak procitl, nebyl už na to čas, jak jsem se začal živit sám. Zbylo mi pár posledních korun v kapse, měli jsem hrát a nějak už nebylo co vegetariánského jíst…tehdy jsem si řekl, tak takhle už to dál nepůjde!“ líčí Táborský zážitky z raného mládí.

Změna životního způsobu jen rozšířila jeho rozhledy. „Osobně vnímám, že jsme dříve byli radikálnější, dnes tíhneme více k hudbě. Současné texty jsou spíše o osobních věcech, moc politiky tam není. O politickém pozadí jsem beztak věděl prd, ale získal jsem tehdy spoustu známých nejen po republice, furt to ale souviselo s tou muzikou. Ta hardcorová i punková scéna je totiž stále spjatá s nějakou formou protestu vyjádřenou v textu skladby.“

V roli frontmana současné kapely My Funeral působí od léta roku 2006. Vystoupení Baryho skupiny, to pro necvičené ucho znamená rozpoznat bicí, kytary a také jakési chrčivé řvaní, kterému říkají zpěv. Dohromady jim to ale pořádně šlape a v této oblasti už patří k uznávaným muzikantům. Bystřičtí sdílí pódium s kapelami z téměř celého světa, od USA až po Bosnu a Hercegovinu.

Na internetovém portálu se o My Funerál píše, že se hudebně pohybuje někde mezi metalem a melodickým hardcore.  Řadí se i k módnímu stylu emo? „Ne, spíš je to ten hardcore. Jde o mix tvrdé muziky s trochou metalu. Vysvětlit laikům, kteří se v hudebních stylech moc neorientují, co hrajeme, je dost těžké, Jako škatulku bych použil asi to tvrdé jádro, hardcore, v rámci nejobecnějšího přirovnání, ale je to velmi široký pojem.  Emo zahrnuje spíše melodické zpěvy. Když slyšíš hrdelní éééééééé, jde o tvrdší způsob hlasového projevu,“ vysvětluje kapelník zvuky připomínající ryk divého zvířete. Tvrdí hoši nepoužívají žádné drsné recepty. „ Hlasivky? To je o zvyku, musí se to vyzpívat, vyřvat. Nejhorší je to zpočátku, když do řvaní dáváš všechno, pak po koncertě nemůžeš mluvit. Vajíčka nepijeme, když jdeme natáčet, pijeme prostě vincentku. Ve studiu jsme zavření týden, tam je hlas mnohem více slyšet, na koncertě se to schová do toho humbuku…“ vysvětluje bubeník za zbytek kapely.

Můj pohřeb si stáhnete na internetu

Radek Buchta, Jan Provazník, David Vykoukal z Holešova, kde mají teď zkušebnu, chtějí natočit videoklip a na jaře desku. „Máme za sebou nahrávání kompilace ve studiu, která půjde do Čech i do zahraničí. Dáváme si více záležet na aranži, chceme, aby to pořádně znělo,“ tvrdí skupina, která své skladby rozšiřuje volně na internetu. Debutová nahrávka "Red" byla na veřejnost vpuštěna v roce  2008 formou bezplatného downloadu. „Desku jsme tehdy nahrávali dost dlouho, a než by se dostala pořádně mezi lidi, uteklo by dalšího půl roku, takto si nás poslechnou  mnohem rychleji,“ míní kapela My Funeral neboli Můj pohřeb. Název jakož i tituly skladeb jsou zásadně v angličtině. „Texty se složí nejdříve v češtině, pak se překládají do angličtiny. Na rýmy si moc nehrajeme, jde spíš o tu muziku,“ popisuje textařské snahy dvou zpívajících kytaristů Bary. Mužské osazenstvo mladé kapely má na internetu i na koncertech mnoho fanynek, o zpěvačce však nikdy neuvažovali. „Ne že by se nám to nelíbilo, ale narušila by už ten náš „rodinný vztah. “ Takto nám to vyhovuje, stačí že s námi ženské občas jezdí koncertovat, když jsou s námi naše holky, nebavíme se spolu jako normálně  - jo ženské s sebou brát, ale ne pokaždé,“  konstatuje Bary.

Pro něj i celou kapelu je velmi důležitý kontakt s publikem, davové šílenství. stagedaving.

„ No tak skoky do davu k tomu taky patří, ale určitě ne naše! U fanoušků nejsme proti tomu,  dělá to tu správnou atmosféru. Někdy tě berou na ruce, člověk za to ani nemůže a je nahoře… je to docela příjemný pocit, beru to, jako že ti vzdávají holt.. zažil jsem to na vlastní kůži. Není to ale jen o tom,  že jsi pro lidi  hvězda, oni zatleskají, ale ještě víc tě tím odmění -  je to prostě o kontaktu s publikem. Jenom mně se to zas tak často nestává, protože sedím za bubnama, že?“ usmívá se .

Přiznává, že bicím obětoval v životě hodně. „Bubny mě uchvátily, šel jsem do toho po hlavě. 

Jak často trhám blány? Člověče, ani ne, i když do toho dost mlátím. Spíš si říkám, jak se na moje třískání tváří bubeníci, když mám propůjčené bicí. Dříve jsem věčně lámal paličky, ale začal jsem si kupovat kvalitnější, ty americký fakt víc vydrží.“ Je složité naučit se bubnovat?   „Na to je těžké odpovědět. Laikovi, když sedne za bubny, se to zdá těžké, neví, co s rukama. Musí se podchytit určitý základ, naučit se ovládat obě ruce, získat nějakou techniku, podobně jako třeba u fotbalu.  A hlavně jsou lidi, kteří k bubnování mají talent, naučí se rychle,  a jiní to mají vydřený,“ říká Táborský.

Z tvrdého jádra je obyčejná ponorka

Kolem Martina Táborského se shromažďují muzikanti i vyznavači tvrdší muziky. Například oslavy jeho narozenin probíhaly v rámci koncertu. „Měl jsem narozky, kde bylo třeba devadesát, sto lidí.  Mám kontakty na spoustu kapel ze zahraničí, které sem dojely zahrát poprvé, podruhé. Vzpomínám na kámoše, kteří mi přijeli zahrát z Izraele,“ líčí hudební zážitek na Cihelně. Mnohá partička se ve zkušebně schází za účelem popít, zakouřit. Jak to je u Baryho? „Nikdy jsem to tak nedělal, bral jsem to zodpovědně. Samozřejmě bylo pár takových akcí, ale pak to neuhlídáš, musíš držet rytmus…někomu to nevadí, hraje a pije, ale mně  to jedno není. Před koncertem si alkohol nedovolím, většinou stejně řídím, je tam určitá zodpovědnost za kapelu. Nikdo mi třeba nevěří, že nehulím.  Trávu ani jiné drogy nemám zapotřebí, prostě mě odradily a tím líp, “ přiznává třicetiletý frontman.

Na domácí půdě se kapela příliš neohřeje, častěji vyjíždí na festivaly a koncerty po celé republice i do zahraničí. „Teď tolik nekoncertujeme, trochu jsme to přeháněli, během dvou týdnů jsme projeli od Ostravy, přes Prahu až na Šumavu, otočili jsme to až na Slovensko.  V naší dodávce jsme strávili spoustu času, z tvrdého jádra se pak stane úplně obyčejná ponorka,“ odhaluje zákulisí Táborský. „Kapela, to je vlastně taková rodina, funguje na stejném principu. Představ si, že máš vztah s nějakým člověkem, já těch partnerů mám několik, pak je hrozně těžké spolu hrát. Kolikrát jsme si lezli tak na nervy, že to bylo docela ostrý.“ Hraní v kapele zabere téměř všechen volný čas a spolkne spoustu peněz, je to koníček, který se probourává do života. „Jen muzikou se nedá uživit. Nikdo to nemá jako profesi, každý chodí do zaměstnání, někomu do hraní kecá rodina, já třeba splácím auto, kterým jezdíme na koncerty. Většinou hrajem za jídlo, za nocleh, prostě si uděláme takový výlet, pokud se zrovna nepokazí auto,“ dodává Bary. „Pracovat jako živnostník totiž není žádná sranda, volno mi nikdo neproplatí. Taky jsem se za ty roky naučil jednat s lidmi, dělat kompromisy, nejen v kapele ale v životě vůbec.“   

My Funeral, to už nejsou pouze hudební pokusy, ale i manažerská činnost. „Kapela? To je hlavně zodpovědnost vůči ostatním. Dříve jsem si hodně prosazoval, dnes více rozhodujeme společně. Dříve to bylo o temných věcech, rakev, růže, při koncertu nám hořely svíce. Dneska už jsme jinde, kapela se vyvíjí.  Už to není tak temné,  i když největším pesimistou jsem asi já, přestože to tak nevypadá,“ hodnotí Martin Táborský.

Budoucnost rockové scény ?

Na cestách po republice hraje Baryho band na mnoha různých pódiích, vystupovali v pražském Rockcafé, ve Stodolní ulici. „Poznali jsem spoustu rockáčů, nejlepší jsou ty v podzemí. Na jednom podiu se potkáme s kapelama z celého světa. Díky tomu mám spoustu kontaktů na zahraniční skupiny, protože sem tam nějakou hudební produkci pořádám. Na podiu jsou si všichni muzikanti rovni, mezi sebou se domlouváme většinou anglicky, “ mluví o mezinárodním přátelství Táborský.

Svých organizačních schopností by rád využil v rodném městě. Už třikrát se mu v Bystřici podařilo uspořádat přehlídku mladých rockových kapel pod názvem Alternativa.„Rozhodně se uskuteční více rockových akcí. Alternativa se bude konat dvakrát do roka, ta první nás čeká 9. dubna na Sušile se skupinou Los Perdidos. Rádi bysme upořádali akci i na zámku nebo přímo na náměstí. Měla by to být taková přehlídka několika kapel od funky, jazzu až po reggae. Zatím hledáme finance, zabezpečujeme pořadatelskou službu a tak dál,“ přibližuje blízkou budoucnost Táborský.

My Funeral můžou zájemci z okolí nejčastěji vidět na Rusavě, kde se párkrát do roka konají vyhledávané hudební přehlídky. „Loni nás přemlouvali, abychom zahráli na Rohálpunkfestu v Prusinovicích. Do toho se nám ale moc nechtělo, když je stylů na festivalu více, tak to jde, ale přímo k punku se nehodíme. Je ale velice dobře, že takové akce se v okolí vůbec konají,“ myslí si Táborský.   

„Zázemí pro dobrou rockovou scénu tady existuje. Sem tam se nějaké seskupení vytvoří, akorát, že kluci moc dlouho nevydrží. Chvilku hrajou, chvilku nehrajou,  jednu dobu nastal boom kapel, fungovaly tu čtyři  zkušebny. Nejdéle to ale táhneme asi my, “ říká Bary a dodává : „Tady totiž opravdu není kde hrát a za druhé, když koncertuješ často, lidi potom tolik nechodí. Lepší je uspořádat jeden koncert za čtvrt roku, než hrát každý víkend. Lidem je to pak vzácnější, proto ani nechceme hrát často v okolí. Chystáme turné s kapelou Delusion, s nima si rozumíme.  Plánujeme projet Evropu, ale je s tím hrozně moc starostí, chce to trpělivost, sedět na internetu, vyhledávat…“

Veřejnost, a to nejen mládež, stále častěji volá po chybějícím rockovém klubu. „Hráli jsme tady  různě po hospodách, ale to není ono. Zorganizovat koncert, to není až takový problém, ale aby ty kapely měly taky své zázemí, měly kde hrát. Myslím, že město na Alternativě pochopilo, o co nám jde a že to funguje. Jde o alternativní nabídku k hudebním produkcím, které se tu opakují stále dokola, “ poukazuje na zkostnatělou kulturní scénu Martin Táborský. Začínat se ale podle něj musí pomalu, třeba uspořádat venkovní produkci pro všechny generace, aby se pozvolna vylepšilo mínění o „chuligánech“ s kytarou, kterým nejde jen o bečky piva a venkovské tancovačky.

„Nelíbí se mi slovo rocker, jsem normální člověk, který má rád svého psa a manažerskou práci pro kapelu. Kdyby tu byl nějaký rockový klub, docela by mě bavilo ho vést,“ svěřuje se  kapelník Táborský.